V podání osobností české literatury
a ilustrace, volně k vašemu použití.

Petr Borkovec • básník, překladatel a publicista

Automatická odpověď v nepřítomnosti

Dobrý den, od té doby, co čerpám dovolenou, vám děkuji za pochopení. Pokud mě potřebujete, jedná se o automatickou odpověď. Do práce se vrátím okamžitě, jakmile se pochopím. V opačném případě jsem mimo, ale dobrý den vám vyřídí uvedená kancelář. Níže prosím a omezeně mohu. A vaše e-maily, pokud k nim přistupuji omezeně, kontaktují pouze přátelská čísla. Ačkoli po celou dobu děkuji, nejsem. Současnost je v době. S co nejdřívějším pozdravem, Petr Borkovec

Ladislav Slezák • básník a pedagog

Stejně jako vítr všude kolem
i já nejsem k zachycení
ale stejně jako on
brzy se navrátím

Nikola Logosová • ilustrátorka

Jaz (Opráski sčeskí historje) • tvůrce komiksů

Petra Soukupová • spisovatelka a scenáristka

Nejsem tady. Možná si užívám cyklovýlet se svojí rodinou, možná chodím sama v lese, možná jenom tak ležím na gauči a koukám se na seriál, možná jsem šťastná, možná mi ale moje práce chybí, protože kromě ní nevidím v ničem smysl, možná jsem celé dny offline a piju Aperol už k obědu a na práci si ani nevzpomenu, ale možná i v tom lese kontroluju emaily a mám nutkání na ně odpovídat, ale vím, že bych neměla, takže to nakonec neudělám. 

Vratislav Maňák • spisovatel, redaktor a pedagog

Jsem v ráji, 1. 8. 2023 budu zpět.

V letních lukách dýchá svět,
zemský ráj to na pohled… a já v něm.
1. srpna budu zpět.

nebo

Boryš umí po skalinách, tak se to od něj učím.
Slezu 1. 8. 2023, ozvu se obratem!

Přemysl Krejčík • spisovatel a publicista

Remix: Taťánin dopis Oněginovi 

Vy píšete mi, co můžete více? A já pro Vás dnes nemám odpověď. A věřte, že můj žal z toho ostýchavým jest, však upřímným, jak Vaše právo vzteku. Však radujte se z mé radosti, že s roztaženými křídly, trávím čas daleko od jedniček a nul! Však nehněvejte se, netrestejte mne pohrdáním, vždyť naděje tu stále jest! Až dojde čas svého naplnění, a já z cest dalekých se vrátím, s radostí na depeši Vám odpovím.

Jaroslav Rudiš • spisovatel & Jaromír 99 • ilustrátor

Ahoj & dobrý den!
Zrovna se nořím do klidného moře dovolenkových myšlenek.
Až se z moře vynořím, dám si kafe a napíšu!

Hezké léto

Váš

Viktor Svoboda • ilustrátor

Petra Hůlová • spisovatelka

Na tento Váš email nemohu odpočívat, protože jsem ho nejedl/a, odbočím během několika snů. (děkujeme, že používáním internetu pracujete na zdokonalování umělé inteligence)

David Zábranský • spisovatel, dramatik, právník a novinář

Nejsem zrovna v kanclu a práci, this is an out of office email, that is for sure. Ale nic neni ztracený. Možná je dokonce dobře, že tady nejsem!

Podívejte se... Jak to jenom říct... Dneska hodně práce spadá do kategorie "bullshit jobs". Práce na hovno. V podstatě všichni jenom dřeme na apokalypse. Kouří se nám z excelovejch tabulek a o sto kilometrů jinde se v přímé souvislosti kouří z komína.

Aby bylo jasno - nic z toho se netýká konkrétně mě a našeho pracovního kolektivu. Ale přesto. Rozumíme si? Někdy je lepší nedřít. Někdy je lepší naložit se do rybníka a chladit. Ať aspoň chvíli padá hvězdný prach na naši hvězdnou klávesnici! Stručně řečeno... Já teď dřu jinde. Dřu na nedření. Léčím naši planetu, oddychuji za ni. Brzy však, konkrétně toho a toho dne [zde doplnit datum návratu], moje klávesnice znovu ožije. V tu chvíli čekejte moji odpověď. A mějte přitom na mysli work life balance v trošku neortodoxním smyslu: naše nepráce může zachránit nejen nás, nýbrž celé živočišné druhy! Ať žije nepráce, degrowth a fit for 55!

A brzy na vi, na sly, na ps.

Váš odpovědný

Jan Němec • spisovatel a novinář

Out of this world message

Dobrý den,

od XX. XX. nejsem přítomen.
Neodepisuj mne, komu neodepisuji – to jsem našel v knize přísloví.
Sám už nevím, kde jsem, ztratil jsem se v lese. Od večeře nejsem k nalezení.
Tentokrát nestřílím v Africe slony, i na Špicberkách uklonil jsem se už loni.
Nyní i má thajská milenka po mně teskní.
Jednou rukou tleskni, pravil mi můj mistr z Karlína.
V urgentních případech odpoví Vám Karolína – nebo nějaká jiná.

Jak vidíte, mé rýmy nejsou žádné šprýmy.
Či netoužili jste i vy kdysi opustit svou schránku na dopisy? Jenže: Šnečku, šnečku, vystrč růžky, Růženka už brousí nůžky. Emailujte si a množte se! stojí v knize Genesis.
Kdoví, snad po XX. XX. odpovím.

Zdraví, XXX

Martin Poláček • grafik a ilustrátor

Anna Kulíčková • ilustrátorka

Adéla Knapová • spisovatelka, novinářka a dramatička

Jásas.

V tom je vše. Začátek i konec. Venku pálí slunce, den za dnem, mnohdy i během deště. Vítr, který u moře málokdy spí, víří písek z pláže a tady, o kousek dál, u mě na terase shazuje uschlé listy olivovníku na kamennou dlažbu. Olivovníky totiž ztrácejí listy průběžně pořád, takže nikdy neopadají.

A mezi odkvétajícími stále zelenými olivovými stromy voní citroníky a pomerančovníky a ženou do květů, zatímco trhám zralé oranžové a žluté plody, přitom na sousední větvi téhož stromu už temně zeleně slibují šťavnatost jejich nástupci. Jeden strom a začátek i konec současně.

A tak: jásas.

V tomhle řeckém pozdravu je taky všecko; přivítání i rozloučení, začátek a/nebo konec. Stačí si vybrat. Jako je v každé otázce ukryt už zárodek odpovědi, stejně jako v e-mailu, který pošleme. I v tomhle, na který ne/odpovídám, protože právě jásám kdesi jinde, na jižní výspě Evropy pod kopcem, na kterém se narodil Aristoteles.

Odpověď zná pisatel stejně často líp než dotazovaný. 

Jásas.

Tomáš Gabriel • básník a esejista

To nejsem já. Právě mám sick day nebo volunteering day, ale klidně mi pište, jenom odpovím jindy. Loni jsem, ještě s dobíhajícím kašlem, tím kuckavým souputníkem našich vleklých srdcí, zušlechťoval zahrádku Diecezní charity Brno. Tak jako teď, bylo i tehdy jaro. Všude druhy kytek, které jindy nevidět, nedávno umyté silnice klouzaly pylem a starý zimní bordel ještě čekal na mou péči v nahé trávě. Pod každým kusem čehokoliv mravenci.

Ráno před modrou brankou vedoucí do labyrintu zahrádkářské kolonie nějací kluci zrovna kopali optiku, tak jsem s nimi u pletýnky hodil řeč, a bylo mi tehdy hned, jako kdybych potkal veverky zvyklé na člověka. Nedivím se, že si někdo zvolí právě manuální práci, řekl jsem jim opřený o žlutý kontejner. Po celý den jsem potom, jim na dohled, vyráběl vyvýšené záhonky. Vykopat v kořenité zemi díru, obestavět ji do pasu prkny, naházet dovnitř staré klacky, a pak to zarovnat hlínou. Někomu, komu to uleví, se tu bude pěkně zahradničit, říkal jsem si. Ale tenhle pařez, ten by vykopávat nechtěli, vykopu jim ho, rozhodoval jsem.

Tak nějak se doufám mám i teď. Jsem někde venku v čase mimo obědovou pauzu, mimo ranní a večerní cestu MHD, mimo domov. Jestli je ještě ráno, je mi nejspíš právě zima ve špatně zvolené mikině. Nebo mám horečku, okolo postele stojí žena a děti. Mám vás moc rád, jenže dneska mám sick day nebo volunteering day, a tak vám hned tak neodpovím. Ale napište mi.

Vojtěch Šeda • ilustrátor a komiksový tvůrce

Martina Blažeková • spisovatelka a básnířka

To, že nejsem zde, neznamená, že nejsem. Nejspíš mi někde vítr fouká do vlasů a slunce svítí oranžové a zelené skvrny za oči. Děkuju, že mi to přejete a že na mě počkáte. Pokud poté nezastihnu já vás, také vám to budu přát… vítr, slunce, oranžové a zelené skvrny za očima… to, že nebudete zde, neznamená, že nejste.

Petr Měrka • spisovatel

KDYŽ MÁ ČLOVĚK SIGNÁL

Dívám se do očí osudu. Bylo to hodně dávno a oba jsme byli vykalení. Jeho pohled byl bezedný, zatímco ten můj rozplizlý. „Měrko,“ zachrchlal, „ty jednou vstoupíš do dějin.“

„A kde najdu dveře?“ Byl jsem ve stavu, kdy jsem netušil, zda jsem to opravdu vyslovil, nebo si jen pomyslel. Ale protože svému osudu člověk neujde, na odpovědi vlastně ani nesejde.

Lojza před nás položil další piva a krabičky cigaret. Usmál se a pronesl: „Užívejte si, chlapci.“ Poplácal nás po ramenou a šel obsluhovat ostatní stoly. Všude tu seděli alkoholici, v hospodě Pod Bimbasem to jenom vzkvétalo omamně opojnou náladou, která měla snad poskytnout útěchu před realitou.

V televizi hraje fotbal, vše je tedy v tom nejlepším pořádku. „Už budu muset jít,“ upozornil jsem osud, ale ten zrovna zvracel na záchodě. Lojza to bral s nadhledem. Přispěchal s lopatkou, smetákem a hned vzápětí donesl kýbl s hadrem. „Jsi skvělý hostinský,“ pochválil ho osud a sjel po zdi na podlahu, kde usnul.

„Leží tam celý tvůj život, měl bys ho sebrat dřív, než se vysere z podoby.“ Samozřejmě jsem na jeho radu dal.

Neváhal jsem ani okamžik. Na odchodu jsem mu poděkoval. „A co zaplatit?“ zajímal se pro změnu velmi vážně. Můj pohled sklouzl na sekeru visící nad vchodem. „Chápu,“ konstatoval a dodal: „Víš, co to znamená?“ Přejel jsem si prstem po krku. „Přesně,“ sykl Lojza a vyprovodil mne před dveře.

S osudem přehozeným přes rameno jsem se ubíral po asfaltové cestě. Stmívalo se a ze stínů na mě počaly vykukovat ozvěny minulosti. Řvaly po mně, ať se vrátím a vzpamatuju, dokud je čas. „Přece to nebudeš podstupovat znovu, od začátku?“

Jako kdybych snad měl možnost volby. „Ale ty máš!“ Kdo to byl? Rozhlédl jsem se a nikoho neviděl.

Jsem tu sám. Zastavil se čas a prostor byl neměnný. Vše ustrnulo, jakoby zamrzlo. Bez pohybu neexistovala vášeň. Svět kolem opravdu vychladl a já pocítil neskonalou únavu. Pravda se vynořila za rohem. Čekala tam na mě.

Celá netrpělivá přešlapovala na místě, kouřila jednu za druhou a sotva mě spatřila, zahulákala: „Konečně!“

„Nech si ty filosofické výlevy na den a v noci spi!“ zařval po mně jeden soused. Už jsem byl blízko domova.

Vykláněl se z okna v pyžamu a pak z něj i vypadl. Jeho hysterická manželka mě následně obvinila, že za to neštěstí mohu já. Vzbudili tím celou vesnici. To už jsem ale ležel v posteli a spal.

Ráno byli lidi otrávení a unavení. Šli do práce po noci, kterou se prohádali. Stačilo tak málo a kromě jistot vzaly za své i zábrany. Emoce se vylily ze svých obvyklých břehů a pohltily bezezbytku lidskou mysl. Snad ji zdrogovaly, každopádně přestala mít kontakt se soudností.

Podezřívavý svět zhrubl. Najednou měl každý právo na to být idiot. Lidé se ozývali a dávali hlasitě najevo nespokojenost a to se vším, ale hlavně s vlastní skutečností. „Něco takového nemůže být přece pravda!“ ozvalo se v prostoru, který se čím dál víz zmenšoval.

„Jsme tu proto, abychom rostli,“ pokračoval někdo jiný. ‚Ale proč já ho slyším ve své hlavě?‘

„A nemohou to být sluchové halucinace?“ zajímala se Bela. I když jsem se právě vynořil z reminiscence, neměl jsem chuť, vůli a nakonec vlastně ani sílu jakkoli verbálně zareagovat.

Nevím, jestli dává svět smysl, ale já se cítím ztracený a zmatený. Možná jsem udeřil hřebík na hlavičku, ale také to může být tou pružinkou, kterou jsem si při jedné z psychóz zarazil pomocí kladiva do vršku lebky. Bylo to tak důkladné, až mi ji tam doktoři raději nechali.

„No a od té doby slyším ty hlasy.“

Matej Ilčík • ilustrátor

Anymade • výtvarníci a designéři

Vojtěch Vacek • básník

Uctivě zdravím,

znáš mě jako rozvážného člověka, který vždy nejdřív přemýšlí, až pak koná. Proto tě následující řádky jistě nanejvýš překvapí: Prodírám se džunglí v honbě za pokladem a nejsem proto k zastižení!

Spolu s tímto mailem posílám několik listů ze svého deníku – mít je při sobě, rozmočily by se. Pečlivě je uschovej pro případ, že i ty se ocitneš tváří v tvář nevyzpytatelnosti osudu!

ČASNĚ TOHO RÁNA…
se rozřinčel zvonek u domovních dveří. Na zápraží stála gorila v obleku. Když jsem otevřel, bez pozdravu vpadla dovnitř a uvelebila se na mém místě na gauči. Usadil jsem se proti ní a nabídl jí ovoce, leč přešla mou pohostinnost mlčením.
Bez průtahů vyjmula zpod srsti kožený kufřík, položila jej přede mne na konferenční stolek a tlustými prsty zadala číselný kód. Zámky cvakly a já zalapal po dechu. Na dně kufříku ležela potrhaná a umazaná mapa pokladu!
Chtěl jsem mapu uzmout, abych si ji lépe prohlédl, ale opice hbitě zaklapla víko, zasunula zavazadlo zpátky do hrubé srsti a rozmáchlým pohybem mohutné tlapy mě popadla, hodila se mnou na hřbet jako s batohem a takto jsme vyběhli ven za dobrodružstvím!

DRUHÉHO DNE…
už jsme se mačetou prosekávali pralesem, odráželi výpady jedovatých hadů a lidožravých sklípkanů. Po zranění o trn divoké araukárie mne málem opustila vůle jít dál, avšak cíl se zdál nadosah.
Tu jsme spatřili mezi stromy tyčit se mechem obrostlý jantarový obelisk, pod nímž – jak stálo v mapě – měl ležet ukrytý poklad!
Gorila mne posunky vyzvala k opatrnosti, leč přemohla mne netrpělivost a do krypty pod obeliskem jsem vstoupil bez rozvahy. Propadl se hned první schod, na který jsem stoupl. V tu ránu jsem se zřítil strmým tunelem kamsi hluboko do temného bezvědomí.

PO PROBUZENÍ…
mi třeštila hlava, ale byl jsem naživu!
Komnata, do níž jsem se propadl, měla zdi popsané neznámým písmem a pomalované barevnými obrazy podivuhodných tvorů s baňatými břichy a zatočenými sosáky. Polovinu podlahy tvořila azurová vodní hladina, zpod níž sem pronikalo žíhané světlo.
Důsledně jsem ohledal všecky spáry, škvíry i výčnělky na zdech, leč tajný východ jsem nenalezl.
Tunel, jímž jsem do komnaty propadl, ústil ze stropu a vyškrábat se zpět po jeho kluzkých stěnách se zdálo nemožné.
Když tu jsem pocítil zvláštní blízkost ke světlu, vycházejícímu z vody. Uvědomil jsem si, že to není obyčejné světlo – je to světlo domova.
Čert vem poklad, dobrodružství i gorilu, jež mne nechala v nesnázích!
Musím podplavat!
Jak dlouho však vydržím mít zadržený dech?

Nebude to déle, než do ______!

Srdečně a statečně tvůj

Šimon Leitgeb • básník

nemám se rád
proto vám píšu
tak mi odpovězte

nebudu vás mít rád
pokud mi neodepíšete

Vojtěch Velický • ilustrátor

Martin Svoboda • grafik a ilustrátor

Miroslav Olšovský • básník, prozaik, rusista a komparatista

Nepřítomnost

Rozhodl jsem se, že tu nebudu, ale vůbec jsem netušil, jak to mám udělat. Každému o tom řeknu, někam o tom napíšu. Oznámím to světu, bez mého oznámení si svět mé nepřítomnosti ani nevšimne. Nebudu tu. Budu tu, ale vlastně tu nebudu. Bude tu jen moje oznámení, můj vývěsní štít, že tu nebudu. Vyvrátím se anebo se vytratím. Co tu zbude, bude jen moje nepřítomnost, co tu nebude, budu já sám. Jak bych tu mohl být, když už teď všechno svědčí o tom, že tu nebudu? Tato cedule. Tento nápis, který tu umístím, ještě když tu jsem. Kde ale budu, až napíšu, že tu nejsem? Anebo mám napsat, že tu nebudu? Ne, musím napsat, že tu nejsem, abych mohl říct, že tu nebudu. Musím napsat, že nejsem přítomný, a budu tím myslet, že nejsem přítomný, až tu nebudu. Jde ale vůbec z mého oznámení soudit na čas mé nepřítomnosti?

Napsal jsem, že tu nejsem, abych řekl, že tu nebudu, a moje nepřítomnost rostla. Rostla úměrně tomu, jak jsem psal. Může ale nepřítomnost růst? Zvyšuje se moje nepřítomnost úměrně tomu, jak tu nejsem a jak tu nebudu?

Co to vlastně znamená, když napíšu, že tu nejsem, i když jen dočasně? Znamená to, že se ocitnu v jakési mezeře času, v díře anebo pauze. Na neznámém ostrově, obklopeném neznámým časem, který bude marně dorážet na můj neznámý břeh. Znamená to, že adresa je iluze.

Být nedostupný znamená být jako přízrak, který se zjevuje, jen když ho o to někdo požádá. Být nedostupný znamená čekat na své oslovení. Čekám a na mé oslovení se snáší prach. A mé oznámení zatím postupně chřadne, až se nakonec rozpadne, když mě nikdo neosloví a nepřečte si, že tu nejsem. Ale já nebudu ani v těchto řádcích, dokonce i tyto řádky tiše opustím, jakmile dopíšu poslední slovo. To oznámení bude můj pohřeb.

Píšu to všude, že tu nejsem. Píšu to na domy a parky, píšu to na ulice a chodníky, na trávu a slunce. Píšu to na mraky a hvězdy – nejsem přítomný. Je to můj epitaf nad prázdným hrobem. Nejsem tu, jsem nepřítomný. Nejsem přítomný ani tam, kde jsem přítomný. Když mě oslovíš, odpovím jako přízrak. Nikdy vlastně nemůžu oznámit svou přítomnost, ale vždy jen nepřítomnost. Jak bych vůbec mohl napsat, že tu jsem? Musel bych tu být v pravou chvíli. Ale být tu v pravou chvíli nejde, to je přece nemožné, nikdy tu nejsme v pravou chvíli, vždycky se trochu opožďujeme anebo přicházíme napřed. Vždycky jsme tu nevhod. Vždycky jsme tak trochu nepřítomni. Nikdy nemůžeme být zcela přítomni, vždycky kus naší bytosti kráčí jinými prostory a navštěvuje jiné časy. Vždycky a na každém místě jsme nepřítomni a ještě v nepravou chvíli, a dokonce když to po nás nikdo ani nechce. Jsme jako čas, odtikáváme napřed, anebo se zpožďujeme.

Nevím, kdy a kde budu. Mluvit se mnou nemůžete, jenom mi psát. Neodpovím. Odpovím jen tak, že neodpovím. Nemůžu za to, ale nebudu to já, co tu bude viset jako nápis, že tu nejsem. Nebudu na žádné mapě. Ocitnu se mimo souřadnice.

Možná odejdu, co taky jiného v dnešní době? Jak bych tu mohl být, když už teď všechno svědčí o tom, že tu nebudu? Toto slunce, tato silnice, tito lidé, které míjím, když se právě loučím. Ale já se neloučím, já se už rozloučil a už tu nejsem. A pokud se někomu zdá, že mě slyší, jak doslova šustím papírem, skřípu perem, jak píšu, že tu nejsem, věřte, že tu fakt nejsem. Jsou tu jen mé znaky, symboly, které jsem vystavil světu. A zatímco tu nejsem, je tu moje písmo, které ale svědčí jen o tom, že tu nejsem. O ničem jiném. A i když si myslíte, že tu odněkud zpoza oznámení vykukuju, jak mylně usuzujete z tahu mého písma, můžu vás ubezpečit, že to tak není, že si to jen namlouváte a že tu opravdu nejsem. Jak bych tu mohl být? Ostatně, co by to znamenalo, kdybych řekl, že tu jsem? To přece může říct každý, ale já, já tu nejsem! A nebudu! Je to totiž mnohem jednodušší, nebýt, není to nic tak složitého, nebýt, nic zvláštního, nebýt, není to fakt nic tak těžkého. Takže tu nejsem a nezůstala tu po mně ani stopa. Je tu jen moje vlastní holá nepřítomnost. Přešel jsem zcela v prázdno. Jen to tu je. Prázdno, co se jmenuje – moje nepřítomnost. Jen tak tu jsem, vlastně nejsem. Abych mohl být, musel bych se zase vymyslet. Jako přízrak.

Ne, nejsem tu. Nejsem dostupný. Ztratil jsem spojení. Jsem mimo provoz. Dočasně nepřítomný. Dočasně? Může být vůbec nepřítomnost dočasná? Není vždy nepřítomnost mimo čas? A může být to, co je mimo čas, vůbec dočasné?

Rozhodl jsem se a nejsem. Vlastní nepřítomnost se mě dotkla.

Ondřej Macl • básník a herec

Dobrý den to nebude…

Nenabízím zlevněné sexuální služby. Nepogratuluji Vám k výhře v loterii. Tento mail je horší než spam:

Váš adresát není do (datum) k zastižení. Musíte si poradit sami,

Váš osud

Barbora Žižková • ilustrátorka

Pavel Petr • básník a publicista

Po dobu mé nepřítomnosti prosím mějte na paměti: MEMENTO MORI.

Veronika Bendová • spisovatelka, scenáristka, publicistka

Tento týden nohama stírám rosu na kolejích. Nejbližší volné ruce najdete na adrese [email protected].

Budeme rádi, když přispějete i svým dílem.

Básní, esejí, krátkou prózou, hláškou, malůvkou nebo ilustrací. Ty nejzajímavější zveřejníme.

Soubor

O projektu

Nápad vznikl s cílem dostat trochu umění, úsměvu a nevšednosti do oblasti mezilidské komunikace, která bývá věcná a odosobněná. Ať už některé z autorských odpovědí v nepřítomnosti použijete, nebo si je ve volné chvilce jen pročtete, doufáme, že vás potěší a inspirují.

Projekt vymysleli David Krátký s Honzou Noháčem, ti ho také realizují a propagují. Vizuální identitu připravila Lucie Bajgart, písma poskytlo studio Displaay. Web postavil Martin Hakl a solidpixels. S mediální komunikací pomohla Pavla Umlaufová z agentury PIARISTI a Gabriela Vágner. Těmto všem, stejně jako zapojeným autorkám a autorům, mockrát děkujeme a přejeme hezké léto!

automatická odpověď