Milí přátelé drobného hazardu a přiměřeného riskování,

momentálně nejsem k zastižení, potřebovala jsem pauzu. Cítila jsem se jako Tamagotchi, které už po stopadesáté umřelo; jako disketa, jejíž kapacita 1,44 MB byla zaplněna do posledního bajtu; jako Bravíčko, kterému někdo sprostě vyrval plakát Lunetiků ještě v trafice; jako kazeta, která se zadrhla uprostřed refrénu "Šmoulinka už vaří makarony".

Vypnula jsem ICQ i odpojila modem, dávám si detox od digitálního světa. Pochutnávám si na kuřeti s broskví, meetingy si dávám maximálně tak s králíčkem Azuritem a ve snech se projíždím v kabrioletu s Dylanem McKayem. Dobíjím zkrátka baterky, abych vydržela týdny nabitá jako Nokia 3310.

Ozvu se vám po svém návratu. Kdy? Modří vědí, ale pro ty ostatní: Nebojte, nebude to trvat dýl než reklama na sušenky Disko mezi seriály Krok za krokem a Vražedné pobřeží.

Tak čágo belo, šílenci!

Dobrý den,
nejsem tady, tohle je automatická odpověď. To si hlavně neberte osobně, pravda je taková, že většina mých odpovědí je automatická, i když jsem zrovna náhodnou přítomná. (Když se mě někdo zeptá, jestli si dám kafe nebo vodu, vždycky říkám, že nic, díky, dobrý, i kdyby mi měl jazyk v puse uschnout žízní.)
Jestli chcete a máte moje číslo, můžete mi zavolat, ale bohužel to asi taky zvedne automat. Nebo se pojďme rovnou sejít, ale obávám se, že ani to nebude žádný rozdíl. Umím totiž nejen automaticky odpovídat, ale také se ptát, kladu krásné, automatické otázky, žádné jak se máte, co dělá máma, ale fakt nádherně osobní dotazy založené na vašich osobních údajích, které pilně sbírám z našich rozhovorů. Problém mi nedělají ani automatická vyznání lásky, melodramatické scény, opilecké výlevy nebo plně automatická škemrání o odpuštění. Ve své poslední verzi, která se teprve připravuje ke spuštění, budu pravděpodobně schopná zcela bez rozmyšlení vyprodukovat i svá poslední slova.

Vzal jsem si volno a rozhodl se strávit ho v pokoji. Snažím se nenarušovat chod událostí, které se tu v mé nepřítomnosti denně odehrávají. Poslouchám hovor dvou babiček z vnitrobloku, cítím hořkou kávu a slyším, jak sem tam něžně cinkne lžička o porcelán. Pozoruji, jak se slunce prochází po naší knihovně a jak se pokojové kytky otáčí za jeho horkými paprsky. Pomalu a zhluboka dýchám vlažný polední vzduch.

Vstupuje do mě klid. Věci se dějí, i když nic nedělám. Vy se proto prosím obraťte na některého z mých kolegů a mějte krásný den.

Děkujeme, že se o nás zajímáte
činí nás to citlivějšími
a všímáme si, kde jste zranitelní

trochu nás mrzí
že jsme lépe neuměly vyhovět vašim požadavkům
ale ještě víc je nám to šumák

nic nepřejeme
sobě ani vám
a všechno se splní

vaše
automatické odpovědi

Ano, nemohu se najít, ale jsem někde tady. Nebo nejsem? Jako bych tu nebyla, takže tu vlastně jsem. Sebe vidím, na ulici pobudu. Což se tady snažím vysvětlit, vytmavit. Před telefonáty, maily a lidmi se schovávám na větrném pobřeží Atlantiku, kde vládne tma, psi a černý humor. Jsem už opravdu na pokraji, na výpravě. Spíš na pochoďáku. Dostavím se, až všechno pochopím. Jinými slovy: nedostavím se. Jen mi tu nechte vzkazy, abych věděla, na čem jsem. Však se jistě letmo zastavím a zase sem vpustím sebe a pobudu.

Bývaly doby, kdy jsme celí rozechvělí očekávali odpověď, která nás rozevře:

dopis parfémovaný nîche a nîche,

list na ručně tetovaném papíru,

Liszt s nádechem slz, pižma a šminek,

plát gravírovaný nervním courierem,

zlatý ingot, v němž ještě-tepe-inkoust,

to vše v obálce z krajky – pro romance, či ze šláře – pro desire,

pečeťené známkou od ak. mal.,

lepené vězni a žloutenkou typu C

Ale také jsme mnohem lépe uměli za vším udělat kaňku. A mlčet věcně.

Děkuji, že jste se mi ozvali. Dokud dostávám zprávy, mám pocit, že žiju.
Žiju skutečně? Kdo ví. Já to pak vím ze všech nejméně. Nyní tu nejsem.
Ale nebojte se, rozhodně se netopím v moři. Jsem od dětství neplavec. Tím pádem bych se vlastně mohl topit… Ano, teď se v tom skutečně topím.
Vždyť to dělám pořád! Topím se v inkoustu, v čase a nejradši v ní.
Proto vám posílám tuto automatickou odpověď.
Je stejná jako já. Dýchá slovy, svou existenci se snaží vměstnat do předmětu, chce žít svým podpisem, ale nakonec je (a jsem) jenom spam.

Jak lev bil jsem o mříže,
v korporátu jatý,
urval jsem se na tejden
z kanclu zvedl paty.
Teď zdá se, že z Teamsů vane hlas: “Nuž pojďte, pane, blíže, jen trochu blíže, bo deadline nám nohy víže!”
Já přijdu! Odpusť, kliente, už se mi dovča krátí, blesk k mailům přivážu a zpráva se ti vrátí.

Hezký den,

podobně jako kniha Samanthy Schweblin, i já jsem aktuálně mimo dosah (Argo, 2019). Místo odpovědi a zaměstnávání Vaší hlavy přemýšlením, kde se zrovna nacházím, si Vám dovoluji nabídnout alternativní plán:

1. zavřete e-mail a vyjděte ven
2. pokud je to možné, zmokněte!
3. při první odbočce zahněte doleva a vyhledejte klidné místo na sezení
4. vzpomeňte si na někoho, kdo Vás má rád (např. babička), a zavolejte mu
5. zahněte doprava a potom – zahněte doprava
6. po cestě domů navštivte sakrální budovu dle vlastní preference
7. držte se vlevo
8. opakujte každý den, dokud Vám neodpoví

(P.S.: u bodu č. 4 se zásadně vyvarujte myšlenek na mě!!!!!!)

Pusu,

Dobrý den, od té doby, co čerpám dovolenou, vám děkuji za pochopení. Pokud mě potřebujete, jedná se o automatickou odpověď. Do práce se vrátím okamžitě, jakmile se pochopím. V opačném případě jsem mimo, ale dobrý den vám vyřídí uvedená kancelář. Níže prosím a omezeně mohu. A vaše e-maily, pokud k nim přistupuji omezeně, kontaktují pouze přátelská čísla. Ačkoli po celou dobu děkuji, nejsem. Současnost je v době. S co nejdřívějším pozdravem, Petr Borkovec

V tomto okamžiku jste mě nezastihli, ale možná je to pro vás dobře.
Být Vámi, zkusila bych toho využít!
Místo toho, abyste se mnou řešili něco, co pravděpodobně může ještě pár dnů počkat, si trochu odpočiňte.
Lehněte si na zem a minimálně pět minut zírejte do stropu.
Otevřete okno a nadechněte se čerstvého vzduchu (pokud prší, tím lépe).
Uvařte si kafe.
Vypijte sklenici vody.
Pohlaďte psa či jiné zvíře.
Zkuste nemyslet na NIC.
Nebo na Nietzscheho!
Uvidíte, že si budete přát nezastihnout mě častěji.

Dobrý den,

stejně jako má kazatel kaz a pěnice je nice, dovolená je vole, kterému chyběl jód moře. Proto teď cucám krev z palců ukopnutých o skalnaté útesy, hladím slané skráně obdivující bezmračnou oblohu, běhám kolem svlečeného stromu, který pózuje skupince tužek, odrážím sluneční paprsky v arkádě bezstarostnosti, nechávám se fotit nocí a dokončuji sny. Zkrátka se oddávám mnohočasství. Na letáku pohozeném ve vodní jeskyni stojí, že se jmenuji Polychronopoulous, který seká hodinkám ručičky. Pokud měl váš e-mail hlavičku, omlouvám se i za její stětí, za své zločiny se budu zodpovídat hned po svém návratu.

Mezitím mávám.

V letních lukách dýchá svět,
zemský ráj to na pohled… a já v něm.
1. srpna budu zpět.

nebo

Boryš umí po skalinách, tak se to od něj učím.
Slezu 1. 8. 2024, ozvu se obratem!

Jistě, kdybyste měli v plánu
tuto slepou skvrnu trefit,
nepovedlo by se to.

Ve Vaší věci setrvávám při blahém nevědění,
a to až do dne XX. YY. ZZZZ po Kristu,
kdy se ke své poště navracím.

Čekání si můžete zpříjemnit sebereflexí
a po obnovení kontaktu
se podělit o její plody.

Ať orli šetří Vaše játra.
Se srdečným pozdravem
Vaše/Váš ...

Dobrý den,

nedokázali jsme najít adresáta Vaší zprávy. Váš e-mail se ocitl na křižovatce dějin. Gramatika šumí po skalinách, ozývá se příjemná hudba podbarvená vodopádem. Zvuky střelby byly úspěšně odfiltrovány. Probíhají tudy miliony zpráv za minutu, nebojte se ale, Váš e-mail obdržel unikátní kombinaci čísla a barvy. „… a že tě miluju a musím to v sobě nějak zpracovat. Důvěřuju ti…“ zní náhodně vybraný úryvek ze zprávy obsahující podobný počet znaků jako ta Vaše. Úryvek byl přeložen z indonéštiny. Oba e-maily byly ubytovány na jednom pokoji a čekají na další osud. Upozorňujeme, že i Váš čekající e-mail může být náhodně anonymně citován.

S pozdravem,

Globální ústředna

Jsem nepřítomný. Dávám si pauzu. Prožívám bezesné noci, ve kterých vidím letadla s křídly vážky požírající budovy, nahé umělkyně rozhazující bláto a vysvědčení, na kterém mám z výtvarné výchovy čtyřku. Už dlouho si kladu jisté otázky... K čemu vůbec potřebujeme umění? Je umění jen třešnička na dortu společnosti? A co pak obsahuje ten dort? Musím umění vždycky rozumět? Nebo má umění rozumět mně? Můžu se v galerii smát? A můžu se smát galerii? I té národní? Proč už sochy a obrazy nevypadají jako dřív? Může dělat sochy do veřejného prostoru i někdo jiný než David Černý? Jakou cenu má kýč? Jakou cenu má umělecké dílo? A jakou cenu má cena pro umělce? Mohou umělci a umělkyně porušovat pravidla? A mohou politici porušovat pravidla? A musím za uměním chodit jen do galerie? Nemohla by galerie chodit za mnou?

Vy píšete mi, co můžete více? A já pro Vás dnes nemám odpověď. A věřte, že můj žal z toho ostýchavým jest, však upřímným, jak Vaše právo vzteku. Však radujte se z mé radosti, že s roztaženými křídly, trávím čas daleko od jedniček a nul! Však nehněvejte se, netrestejte mne pohrdáním, vždyť naděje tu stále jest! Až dojde čas svého naplnění, a já z cest dalekých se vrátím, s radostí na depeši Vám odpovím.

Dobrý den,

od XX. XX. nejsem přítomen.
Neodepisuj mne, komu neodepisuji – to jsem našel v knize přísloví.
Sám už nevím, kde jsem, ztratil jsem se v lese. Od večeře nejsem k nalezení.
Tentokrát nestřílím v Africe slony, i na Špicberkách uklonil jsem se už loni.
Nyní i má thajská milenka po mně teskní.
Jednou rukou tleskni, pravil mi můj mistr z Karlína.
V urgentních případech odpoví Vám Karolína – nebo nějaká jiná.

Jak vidíte, mé rýmy nejsou žádné šprýmy.
Či netoužili jste i vy kdysi opustit svou schránku na dopisy? Jenže: Šnečku, šnečku, vystrč růžky, Růženka už brousí nůžky. Emailujte si a množte se! stojí v knize Genesis.
Kdoví, snad po XX. XX. odpovím.

Zdraví, XXX

Jásas.

V tom je vše. Začátek i konec. Venku pálí slunce, den za dnem, mnohdy i během deště. Vítr, který u moře málokdy spí, víří písek z pláže a tady, o kousek dál, u mě na terase shazuje uschlé listy olivovníku na kamennou dlažbu. Olivovníky totiž ztrácejí listy průběžně pořád, takže nikdy neopadají.

A mezi odkvétajícími stále zelenými olivovými stromy voní citroníky a pomerančovníky a ženou do květů, zatímco trhám zralé oranžové a žluté plody, přitom na sousední větvi téhož stromu už temně zeleně slibují šťavnatost jejich nástupci. Jeden strom a začátek i konec současně.

A tak: jásas.

V tomhle řeckém pozdravu je taky všecko; přivítání i rozloučení, začátek a/nebo konec. Stačí si vybrat. Jako je v každé otázce ukryt už zárodek odpovědi, stejně jako v e-mailu, který pošleme. I v tomhle, na který ne/odpovídám, protože právě jásám kdesi jinde, na jižní výspě Evropy pod kopcem, na kterém se narodil Aristoteles.

Odpověď zná pisatel stejně často líp než dotazovaný. 

Jásas.

Dobrý den,

děkuji předem za Vaši - pro mě budoucí zprávu.

Toto je moje odpověď pro Vaše přítomné já, kterou píši v mé nynější přítomnosti předcházející vaší přítomnosti, která je tuto chvíli již Vaší i mou minulostí.

Ve Vaší aktuální přítomnosti a mé blízké budoucnosti právě čerpám řádnou dovolenou. V mé aktuální přítomnosti a Vaší minulosti píši tuto odpověď pro Vaše budoucí (z mého současného pohledu) současné (z vašeho aktuálního pohledu) minulé (z pohledu našich já ve chvíli reálného doručení této zprávy) já.

Po návratu z dovolené v naší společné budoucnosti odpoví mé budoucí já Vašemu budoucímu já na zprávu, která v té době bude již pro Vás minulá. 

Doufám pevně v setkání našich budoucích já ve sdíleném čase.

Mé současné já zastupující mé budoucí já je s pozdravem a přeje Vašemu přítomnému já dobré dny.

Jisté je, že po mé budoucí současné proběhlé dovolené budeme všichni blíže smrti.

Srdečně,

To nejsem já. Právě mám sick day nebo volunteering day, ale klidně mi pište, jenom odpovím jindy. Loni jsem, ještě s dobíhajícím kašlem, tím kuckavým souputníkem našich vleklých srdcí, zušlechťoval zahrádku Diecezní charity Brno. Tak jako teď, bylo i tehdy jaro. Všude druhy kytek, které jindy nevidět, nedávno umyté silnice klouzaly pylem a starý zimní bordel ještě čekal na mou péči v nahé trávě. Pod každým kusem čehokoliv mravenci.

Ráno před modrou brankou vedoucí do labyrintu zahrádkářské kolonie nějací kluci zrovna kopali optiku, tak jsem s nimi u pletýnky hodil řeč, a bylo mi tehdy hned, jako kdybych potkal veverky zvyklé na člověka. Nedivím se, že si někdo zvolí právě manuální práci, řekl jsem jim opřený o žlutý kontejner. Po celý den jsem potom, jim na dohled, vyráběl vyvýšené záhonky. Vykopat v kořenité zemi díru, obestavět ji do pasu prkny, naházet dovnitř staré klacky, a pak to zarovnat hlínou. Někomu, komu to uleví, se tu bude pěkně zahradničit, říkal jsem si. Ale tenhle pařez, ten by vykopávat nechtěli, vykopu jim ho, rozhodoval jsem.

Tak nějak se doufám mám i teď. Jsem někde venku v čase mimo obědovou pauzu, mimo ranní a večerní cestu MHD, mimo domov. Jestli je ještě ráno, je mi nejspíš právě zima ve špatně zvolené mikině. Nebo mám horečku, okolo postele stojí žena a děti. Mám vás moc rád, jenže dneska mám sick day nebo volunteering day, a tak vám hned tak neodpovím. Ale napište mi.

Uctivě zdravím,

znáš mě jako rozvážného člověka, který vždy nejdřív přemýšlí, až pak koná. Proto tě následující řádky jistě nanejvýš překvapí: Prodírám se džunglí v honbě za pokladem a nejsem proto k zastižení!

Spolu s tímto mailem posílám několik listů ze svého deníku – mít je při sobě, rozmočily by se. Pečlivě je uschovej pro případ, že i ty se ocitneš tváří v tvář nevyzpytatelnosti osudu!

ČASNĚ TOHO RÁNA…
se rozřinčel zvonek u domovních dveří. Na zápraží stála gorila v obleku. Když jsem otevřel, bez pozdravu vpadla dovnitř a uvelebila se na mém místě na gauči. Usadil jsem se proti ní a nabídl jí ovoce, leč přešla mou pohostinnost mlčením.
Bez průtahů vyjmula zpod srsti kožený kufřík, položila jej přede mne na konferenční stolek a tlustými prsty zadala číselný kód. Zámky cvakly a já zalapal po dechu. Na dně kufříku ležela potrhaná a umazaná mapa pokladu!
Chtěl jsem mapu uzmout, abych si ji lépe prohlédl, ale opice hbitě zaklapla víko, zasunula zavazadlo zpátky do hrubé srsti a rozmáchlým pohybem mohutné tlapy mě popadla, hodila se mnou na hřbet jako s batohem a takto jsme vyběhli ven za dobrodružstvím!

DRUHÉHO DNE…
už jsme se mačetou prosekávali pralesem, odráželi výpady jedovatých hadů a lidožravých sklípkanů. Po zranění o trn divoké araukárie mne málem opustila vůle jít dál, avšak cíl se zdál nadosah.
Tu jsme spatřili mezi stromy tyčit se mechem obrostlý jantarový obelisk, pod nímž – jak stálo v mapě – měl ležet ukrytý poklad!
Gorila mne posunky vyzvala k opatrnosti, leč přemohla mne netrpělivost a do krypty pod obeliskem jsem vstoupil bez rozvahy. Propadl se hned první schod, na který jsem stoupl. V tu ránu jsem se zřítil strmým tunelem kamsi hluboko do temného bezvědomí.

PO PROBUZENÍ…
mi třeštila hlava, ale byl jsem naživu!
Komnata, do níž jsem se propadl, měla zdi popsané neznámým písmem a pomalované barevnými obrazy podivuhodných tvorů s baňatými břichy a zatočenými sosáky. Polovinu podlahy tvořila azurová vodní hladina, zpod níž sem pronikalo žíhané světlo.
Důsledně jsem ohledal všecky spáry, škvíry i výčnělky na zdech, leč tajný východ jsem nenalezl.
Tunel, jímž jsem do komnaty propadl, ústil ze stropu a vyškrábat se zpět po jeho kluzkých stěnách se zdálo nemožné.
Když tu jsem pocítil zvláštní blízkost ke světlu, vycházejícímu z vody. Uvědomil jsem si, že to není obyčejné světlo – je to světlo domova.
Čert vem poklad, dobrodružství i gorilu, jež mne nechala v nesnázích!
Musím podplavat!
Jak dlouho však vydržím mít zadržený dech?

Nebude to déle, než do ______!

Srdečně a statečně tvůj

Nejsem zrovna v kanclu a práci, this is an out of office email, that is for sure. Ale nic neni ztracený. Možná je dokonce dobře, že tady nejsem!

Podívejte se... Jak to jenom říct... Dneska hodně práce spadá do kategorie "bullshit jobs". Práce na hovno. V podstatě všichni jenom dřeme na apokalypse. Kouří se nám z excelovejch tabulek a o sto kilometrů jinde se v přímé souvislosti kouří z komína.

Aby bylo jasno - nic z toho se netýká konkrétně mě a našeho pracovního kolektivu. Ale přesto. Rozumíme si? Někdy je lepší nedřít. Někdy je lepší naložit se do rybníka a chladit. Ať aspoň chvíli padá hvězdný prach na naši hvězdnou klávesnici! Stručně řečeno... Já teď dřu jinde. Dřu na nedření. Léčím naši planetu, oddychuji za ni. Brzy však, konkrétně toho a toho dne [zde doplnit datum návratu], moje klávesnice znovu ožije. V tu chvíli čekejte moji odpověď. A mějte přitom na mysli work life balance v trošku neortodoxním smyslu: naše nepráce může zachránit nejen nás, nýbrž celé živočišné druhy! Ať žije nepráce, degrowth a fit for 55!

A brzy na vi, na sly, na ps.

Váš odpovědný

Dívám se do očí osudu. Bylo to hodně dávno a oba jsme byli vykalení. Jeho pohled byl bezedný, zatímco ten můj rozplizlý. „Měrko,“ zachrchlal, „ty jednou vstoupíš do dějin.“

„A kde najdu dveře?“ Byl jsem ve stavu, kdy jsem netušil, zda jsem to opravdu vyslovil, nebo si jen pomyslel. Ale protože svému osudu člověk neujde, na odpovědi vlastně ani nesejde.

Lojza před nás položil další piva a krabičky cigaret. Usmál se a pronesl: „Užívejte si, chlapci.“ Poplácal nás po ramenou a šel obsluhovat ostatní stoly. Všude tu seděli alkoholici, v hospodě Pod Bimbasem to jenom vzkvétalo omamně opojnou náladou, která měla snad poskytnout útěchu před realitou.

V televizi hraje fotbal, vše je tedy v tom nejlepším pořádku. „Už budu muset jít,“ upozornil jsem osud, ale ten zrovna zvracel na záchodě. Lojza to bral s nadhledem. Přispěchal s lopatkou, smetákem a hned vzápětí donesl kýbl s hadrem. „Jsi skvělý hostinský,“ pochválil ho osud a sjel po zdi na podlahu, kde usnul.

„Leží tam celý tvůj život, měl bys ho sebrat dřív, než se vysere z podoby.“ Samozřejmě jsem na jeho radu dal.

Neváhal jsem ani okamžik. Na odchodu jsem mu poděkoval. „A co zaplatit?“ zajímal se pro změnu velmi vážně. Můj pohled sklouzl na sekeru visící nad vchodem. „Chápu,“ konstatoval a dodal: „Víš, co to znamená?“ Přejel jsem si prstem po krku. „Přesně,“ sykl Lojza a vyprovodil mne před dveře.

S osudem přehozeným přes rameno jsem se ubíral po asfaltové cestě. Stmívalo se a ze stínů na mě počaly vykukovat ozvěny minulosti. Řvaly po mně, ať se vrátím a vzpamatuju, dokud je čas. „Přece to nebudeš podstupovat znovu, od začátku?“

Jako kdybych snad měl možnost volby. „Ale ty máš!“ Kdo to byl? Rozhlédl jsem se a nikoho neviděl.

Jsem tu sám. Zastavil se čas a prostor byl neměnný. Vše ustrnulo, jakoby zamrzlo. Bez pohybu neexistovala vášeň. Svět kolem opravdu vychladl a já pocítil neskonalou únavu. Pravda se vynořila za rohem. Čekala tam na mě.

Celá netrpělivá přešlapovala na místě, kouřila jednu za druhou a sotva mě spatřila, zahulákala: „Konečně!“

„Nech si ty filosofické výlevy na den a v noci spi!“ zařval po mně jeden soused. Už jsem byl blízko domova.

Vykláněl se z okna v pyžamu a pak z něj i vypadl. Jeho hysterická manželka mě následně obvinila, že za to neštěstí mohu já. Vzbudili tím celou vesnici. To už jsem ale ležel v posteli a spal.

Ráno byli lidi otrávení a unavení. Šli do práce po noci, kterou se prohádali. Stačilo tak málo a kromě jistot vzaly za své i zábrany. Emoce se vylily ze svých obvyklých břehů a pohltily bezezbytku lidskou mysl. Snad ji zdrogovaly, každopádně přestala mít kontakt se soudností.

Podezřívavý svět zhrubl. Najednou měl každý právo na to být idiot. Lidé se ozývali a dávali hlasitě najevo nespokojenost a to se vším, ale hlavně s vlastní skutečností. „Něco takového nemůže být přece pravda!“ ozvalo se v prostoru, který se čím dál víz zmenšoval.

„Jsme tu proto, abychom rostli,“ pokračoval někdo jiný. ‚Ale proč já ho slyším ve své hlavě?‘

„A nemohou to být sluchové halucinace?“ zajímala se Bela. I když jsem se právě vynořil z reminiscence, neměl jsem chuť, vůli a nakonec vlastně ani sílu jakkoli verbálně zareagovat.

Nevím, jestli dává svět smysl, ale já se cítím ztracený a zmatený. Možná jsem udeřil hřebík na hlavičku, ale také to může být tou pružinkou, kterou jsem si při jedné z psychóz zarazil pomocí kladiva do vršku lebky. Bylo to tak důkladné, až mi ji tam doktoři raději nechali.

„No a od té doby slyším ty hlasy.“